Nedávno proběhla médii krásná pozitivní zpráva, že se průměrný hrubý plat českého občana přehoupl přes hranici třiceti tisíc korun. Byla u mě na návštěvě zrovna moje sestra a prohodila, že by jí zajímalo, kdo to vydělává. Sama má s bakalářským titulem hrubý plat ani ne poloviční. Druhá sestra to samé. Holt si holky zvolily trochu nepraktický obor – ochrana kulturních památek. Jedna zaměstnaná v památkové m ústavu a druhá jako průvodkyně v podzemních chodbách. Na těchto pozicích si můžete nechat o třicetitisícovém platu pouze zdát.
Nejsou jediné, komu asi vrtá hlavou, jak se může výše průměrného platu šplhat snad každý měsíc o stupínek výše a ten jejich zůstává tak nějak namístě hluboko dole. Jsou oblasti, kde platy překračují tak tak hranici deseti tisíc a pod hranicí průměrného platu se pohybuje možná polovina zaměstnaných jedinců. Já si jako OSVČ nemohu rozhodně stěžovat. I na mateřské dovolené si žiji mnohem lépe, než mé každodenně pracující sestry. Můj muž patří k těm, kteří ten průměrný plat ženou nahoru. Ale je to jen malá rybka, oproti těm velrybám, které berou statisíce měsíčně a ještě si přicházejí na velmi tučné odměny, o odstupném nemluvě. To musí ostatně také namíchnout pěknou řádku lidí, když slyší, že šéf Českých drah dostane několikamilionové odstupné. To je takový plivanec a výsměch do očí běžně pracujícímu lidu, který ty vlaky využívá k přepravě.
Ale řekněme si to na rovinu. Na startu máme u nás většinou hodně podobné podmínky, až na ty opravdu VIP výjimky. Každý si můžeme vybrat, jakým směrem půjdeme, co vystudujeme, čím se vyučíme a zda se necháme zaměstnat nebo riskneme podnikání. Těmi počátečními kroky si již dopředu určujeme výši platu, tak si pak později nemáme na co stěžovat. Mohli jsme si klidně vybrat i jinak. A taky – peníze nejsou všechno, štěstí vám nepřinesou.
